Jantarová spirála – 6. kapitola: Duch, co má nejvíce

Omlouvám se, že jsem se neozývala, Ninjagrammeři. Hned, jak jsem se dotkla urny, se všechno obrátilo vzhůru nohama! Zasvětím vás do toho.

Najednou jsem byla vtažena do nové vize. Byla tam moje matka, ale k tomu i stovka dalších lidí – minulých živelných mistrů jantaru. Nindžové, stráže, vůdci, dokonce i kuchař, ale za nimi všemi se tyčila jedna postava.

Původní mistr jantaru.

Mou mysl zaplavilo čisté poznání – skutečná historie mého živlu!

Sledovala jsem, jak nečestný metalonský kovář žárlí na živelné mistry.

Viděla jsem jeho fascinaci prastarým, křivým stromem s mystickým jantarem, jež uvěznil vše, co se dostalo příliš blízko – brouky, lidi, dokonce i čistou energii.

S těmito znalostmi vytvořil úplně první chrono-ocel a použil ji k tomu, aby do těchto artefaktů vložil úlomky moci živelných mistrů. Nasměroval je do urny nepřátelství a vytvořil novou sílu – jantar, prvek, který má ukrást další prvky!

Po životě plném závisti a lítosti jeho moc utichla a sledovala jsem jeho konečnou porážku Wuem a Garmadonem. Pokusil se znovu použít urnu, aby vysál všechny dary, které první mistr Spinjitzu předal svým synům, ale urna sama o sobě hladověla. Místo toho to vsála jeho duši! Bratři si mysleli, že je to vhodný trest, a zapečetili urnu v této hrobce.

Byla jsem ohromena! Jantar nepatřil mezi původní živly? Vytvořil jej někdo tak sobecký a zlomyslný jako můj otec?

Bohužel, původní mistr jantaru nebyl jen obrazem – byl stále v urně a snažil se uniknout ze svého jantarového vězení. Odkrýval mou minulost, sledoval, jak manipuluji s živelnými mistry, ubližoval mým přátelům… a cítila jsem jeho zklamání z mého vykoupení.

Než jsem stačila cokoliv udělat nebo říct, došlo k další explozi světla a tentokrát jsem cítila, jak se celý svět kolem mě mění, stává se větším a větším…